Část ženské ruky, ze které se sype směs mořské soli a bylinek do mísy.

Můj příběh

aneb čtyřletá proměna nekompromisního realisty, v člověka, který věří v alternativní způsoby léčby a dívá se na svět celostně

Žila jsem obyčejný konzumní život, tak jak ho žije doposud asi většina lidí. Z práce domů, rychle „zařídit“ něco k jídlu, občas i uvařit, ale hlavně něco rychle. Poklidit, vyprat, občas někam do kina či posedět s přáteli a to je asi tak vše. Stereotyp a věčný stres. Potom přišla svatba, hypotéka, rekonstrukce bytu a ještě větší stres.

Poklidit, vyprat, občas někam do kina či posedět s přáteli a to je asi tak vše.

Máma s dvěma dětmi, holčičkou a chlapečkem, na terase v houpacím křesle, táta je zezadu objímá.

Stereotyp a věčný stres. Potom přišla svatba, hypotéka, rekonstrukce bytu a ještě větší stres.

Práce v zaměstnání, práce doma a večer „omdlít“ u televize. Po nějaké době se do tohoto koloběhu přidalo první dítě, takže nastal zase jiný stereotyp, to znají asi všichni rodiče. Bohužel (anebo bohudík) v roce a půl věku našeho syna nastala veliká změna.

Vdala jsem se, koupili jsme byt v Praze a řešili koupi pozemku či domu na venkově, klasické starosti standardního života – hypotéky, rekonstrukce, kariéra, stres …

Přesně si ten den pamatuji, bylo to 9. 8. 2013. Tadeáš, náš syn, kterého zrovna poprvé hlídala moje mamka přes noc, dostal teplotu. Přijela jsem co nejrychleji za ním, a protože se úplně cukal a nemohl spát, srazila jsem mu teplotu sirupem. Poté v klidu usnul vedle mě. Ráno to vypadalo, že je vše v pořádku. Probudili jsme se, povídali si, a když jsme chtěli vstávat, nemohl se Táda postavit na nohy. Hned jsme volali známé doktorce a ta řekla, vezměte ranní moč a jeďte na pohotovost, tam mu odeberou krev a uvidíte. Na pohotovosti začalo něco pro mě nepředstavitelného.

Hned při příchodu na dětské oddělení jsme narazili na naštvanou paní doktorku, která nás bez jakýchkoliv vyšetření, přesunula na chirurgii s tím, že jde asi o úraz. Tam jsme čekali přes dvě hodiny, než udělali Tádovi rentgen, dali mu na nohu dlahu a jeli jsme domů. Jenom jsme opustili areál nemocnice, došlo mi, že vůbec nevím, co Tádovi je, jaká je léčba, jestli nehrozí zase teplota, a kdyby, tak co mám dělat!? Kvůli svému dítěti jsem se rozhodla, poprvé v životě, se nebát autorit, ozvat se a vyžadovat to, na co máme právo. Jeli jsme zpět, šli opět na dětské oddělení a chtěli jsme vysvětlení, proč nikdo nechtěl moč, proč nikdo nevzal Tádovi krev a co mu tedy vlastně je?

Maminka s tatínkem sedí na gauči v obýváku a každý drží nad hlavou jedno dítě, všichni se smějí.

V půlce cesty domů mi došlo, že i pro mě naprosté autority jako např. doktoři, jsou také jenom lidé a nemají vždycky pravdu.

Paní doktorka, stále ještě naštvaná z rána, na mě začala křičet: „Tak jestli ho chcete trápit, jestli chcete, abych ho bodla, tak já ho tedy bodnu!“ (Táda stál samozřejmě u mě a vše poslouchal.) Nakonec jsme se dostali až k paní primářce, která informována od paní doktorky, přišla se značnou nadřazeností. Ale alespoň si mě vyslechla a usoudila, že je nutné nás hospitalizovat. Najednou? Když chvíli předtím jsme odjížděli domů s tím, že je třeba klidový režim a jinak vše ok?

Láhve z průhledného skla naplněné směsí koupacích solí stojí na podlaze a vedle nich jsou v dřevěných miskách nadrcené byliny.

Tak jsem samozřejmě odmítla, poslali nás tedy zpět na ortopedii, že tam syna prohlédne opět primář. Po pěti hodinách v nemocnici, bez jídla, v 6.tém měsíci těhotenství se mi podařilo docílit, že Tádovi vzali kapku krve z prstu a pak nás s dlahou poslali domů. Druhý den, když jsem volala o výsledky, mi paní primářka sdělila, že má Tadeáš zánět v těle a že budeme muset do nemocnice na punkci z kolene. Termín v nemocnici pro nás našli s velkým doprošováním tak, abych to stihla před porodem a mohla tam být s ním. Takže jsme čekali „jenom“ necelé 3 měsíce. Diagnóza byla juvenilní idiopatická artritida (dětský revmatismus). Léčbou bylo píchnutí kortikoidů do kolínka a hotovo.

Možná se zánět vrátí, možná už ne. Zhruba po půl roce se zánět a bolest opravdu vrátily, a to ve větší míře. Vzhledem k tomu, že bylo postiženo 5 kloubů, včetně očí, které se u takto malých dětí často přidají, doporučila nám paní doktorka léčbu – injekce Metotrexátu (lék na léčbu rakoviny, který jako vedlejší účinek zastavuje zánět) + kortikoidy do očí. Poslední kapkou pro mne bylo, když jsem nesla lékařskou zprávu paní pediatričce a ta mi doporučila, ať si zařídím pro Tadeáška průkaz ZTP a dojdu si pro přídavky na sociálku, prý nikdy nevím, jak to dopadne a třeba s ním budu muset zůstat doma.

Toto vše, a i to, co následovalo, bylo pro mě dostačujícím impulsem pro „vystoupení z krabice“ a pohled na celou situaci zvenku. Začala jsem se zajímat o alternativní způsoby léčení, o zdravou stravu a všechno, co by mohlo pomoci k uzdravení našeho syna.

Můj pohled na život se úplně změnil, přestala jsem si dělat předsudky a začala zjišťovat fakta. Vždyť kdybych se tenkrát nevrátila zpět do nemocnice, co by se dělo? I doktoři jsou jenom lidé, proč jsou to takové autority, vědí opravdu vždy, co je pro nás nejlepší?

Blonďatá holčička ve fialových šatech stojí ve vysoké trávě s fialovými lupinami.

Jsem na své cestě, o které už vím, kam vede, a jsem za ni moc vděčná.

Vím to přeci sama, byla jsem několik let policistka na hlídkové službě i na kriminálce a věděla jsem vždy všechno přesně a nejlépe? Ne, ale musíte dělat, že ano, právě proto, abyste tu autoritu měli. Konečně jsem to pochopila a mohla se začít spoléhat sama na sebe. Děkuji za to všechno.

Prošla jsem velikým množstvím všech možných i nemožných terapií, něčemu věřím naprosto, něčemu méně, ale rozhodla jsem se zkusit všechno. Jsem přesvědčena, že každý si musí najít svou cestu a rozhodnout se po ní jít, jen to je cesta k úspěchu. Naprostá důvěra v to, co děláme. Říká se přeci: „ Víra Tvá Tě uzdraví!“

Za uplynulé 4 roky jsem prošla velkými změnami a naučila se toho tolik, že mohu říci, že jsem jiný člověk. Vystudovala jsem Akademii léčivé výživy, kde jsem měla možnost naučit se a vyzkoušet různé výživové směry – ajurvédu, čínskou dietetiku, stravování dlouhověkých, stravování dle ročních období a další související obory, např. použití čínských i českých bylin, Mikrokosmickou orbitu, kterou nás učil sám taoistický mnich Nam Singh Tao Shi, a další neméně podstatné věci. Prošla jsem celou řadou kurzů - Feng Shui, Technika kvantového doteku matrixu, Reiki , Moxování (požehování) a tělové svíce, Dornova metoda a Breussova masáž atd.

Černobílá fotka tmavovlasé ženy sehnuté k velkému tmavému psovi, kterého drží za krk a láskyplně se o sebe opírají čely.

Opravdu s čistým svědomím mohu říci, že dělám vše, co mohu, abych dala Tádovi i celé rodině nejlepší možnou péči. Je opravdu veliká zodpovědnost vychovávat děti, ale rozhodovat za ně o jejich zdraví, to stojí velmi mnoho úsilí a není to vůbec jednoduché.

Mám veliké štěstí, že můj manžel je mou obrovskou oporou a podporou a sám také dělá veliké kroky v seberozvoji. Díky všem kurzům a hlavně díky Akademii léčivé výživy mám okolo sebe mnoho kamarádů a lidí, kteří mě stále učí a posouvají dál. Už vím, že aby bylo v pořádku naše dítě, musíme být v pořádku my. Proto stále pokračuji ve zdokonalování se, jsem ve výcviku psychosomatiky a v prvním běhu Medicíny souvislostí od skvělé paní doktorky MUDr. Michaely Šimkové, která je stále mou inspirací.

Já jsem na své cestě, o které už vím, kam vede, a jsem za ni moc vděčná. Nestačí mít diagnózu a lék, nutné je najít příčinu nemoci, která je často psychická, a brát tělo komplexně. Tádovu nemoc se nám daří držet v mezích, je bez jakýchkoliv omezení, cítí se dobře a vím, že už se blížíme k cíli. Klasické doktory máme proto, abychom u nich kontrolovali výsledky. Vím, že je velmi těžké být na něco sám, rozhodnout se a jít si za svým cílem. Kvůli tomu chci pomáhat lidem, kteří o to stojí a kteří chtějí pro sebe něco dělat. To je základní podmínka úspěchu.

Hnědovlasá žena (terapeutka Adéla) ležící na břiše s otevřenou knihou v rukách, hledící dopředu.

O mně

Jsme to co žijeme, a možnost změny má každý ...